Hranická kapela November 2nd získala v sobotu 30. března prestižní Cenu Anděl za nejlepší Album roku, rozhodla o tom České hudební akademie. Ve finálové trojici přeskočili Davida Kollera a J.A.R. Srdcem kapely je zpěvačka Saša Langošová a kytarista Roman Helcl, kteří tvoří pár i v soukromém životě. Na hudební scéně působí téměř 30 let.
Na kapelu November 2nd se už brzo může těšit i hranické publikum. V rámci Hranických slavností vystoupí v letním kině v sobotu 25. května.
Nejenom o hudbě a ocenění jsme si povídali se Sašou Langošovou a Romanem Helclem.
Sošku Anděla za nejlepší album roku jste získali v docela silné konkurenci. Jaké byly vaše pocity po získání této prestižní ceny, bylo to velké překvapení?
S: Obrovská radost! A překvapení rozhodně. Když se nás před vyhlášením ptali, jakou šanci máme na proměnění nominací, logicky jsme předpokládali, že celkem malé.
R: Předpokládali jsme, že v listopadu, kdy album vyšlo, naši klubovou kapelu většina hlasujících akademiků neznala nebo na nás už zapomněla. Ale asi jsme to neodhadli správně. O to překvapivější byla výhra v nejdůležitější kategorii.
Na hudební scéně se pohybujete téměř třicet let. Jak vnímáte toto ocenění?
S: Když jsem byla mladší, byla jsem přesvědčená, že v hudbě se nedá soutěžit a nemá to moc smysl. Dnes mě ale ocenění upřímně těší a motivuje k další tvorbě. Když točíte desku, často se zmítáte mezi naprosto protikladnými emocemi – od kreativní euforie po hlodající pochyby. Veskrze kladné reakce mě utvrdily v tom, že jsme na správné cestě.
R: Rozhodně je to pro celou kapelu skvělá vzpruha. Máme podstatně víc nabídek na koncerty s lepšími podmínkami a chodí na nás teď více lidí.
Vaše nové album jste vydali až po dvanácti letech. Proč vám to tak trvalo? Jak byste ho popsali?
S: Po třetí desce Night Walk with Me, se nám narodil syn, odešel bubeník a pak i baskytarista, dávali jsme dohromady novou sestavu a hledali nový zvuk a materiál, který by nás bavil. Neměli jsme žádný deadline a celkem jsme si dali načas.
R: V nové sestavě s basákem Jakubem Vejnarem a bubeníkem Romanem Víchou a pak i Petrem Ptáčkem, jsme natočili singl Love Me or Leave Me (TX,TN). Na něm jsme poprvé použili kombinaci zkreslených kytar, které evokují zvuk kláves, a zkreslený zpěv. To předurčilo další směřování kapely. Tuhle věc produkoval ještě Steve Walsh, ale při natáčení jsme se dostali do studia Soundevice našeho dobrého kamaráda a rodáka z Hranic, Borise Carloffa. S Borisem jsme se pak začali ve studiu scházet častěji a počátkem letošního roku jsme věděli, že se nám rýsuje zajímavá deska, kterou bude radost hrát naživo.
Často spolupracujete se zahraničními muzikanty i producenty. Kdo se na vítězném albu podílel?
S: Naprostou většinu práce jsme zvládli v kapelovém obsazení s producentem Borisem Carloffem. Je to opravdu kapelové album, takto prostě zníme. Ve studiu nás doplnil klávesista Honza Kořínek, kterého bereme za člena November 2nd, i když žije převážně v Německu a koncerty stíhá jen příležitostně, ale jinak s náma natáčel každou desku. Spolupracovali jsme také se zmíněným Stevem Walshem, skvělé kytarové party nám do jedné písničky natočil Anthony Kryzan ze Spin Doctors nebo Todd Lombardo, který nahrává třeba pro Taylor Swift nebo Gwen Stefani. Fantastické doprovodné vokály nazpívala Élan Noelle. Co se týče finálních zvukových úprav nahrávky, mix a mastering jsme přenechali zkušeným studiovým osobnostem.
R: Z těch musím zmínit Tchada Blakea, jehož nahrávky a nezaměnitelný osobitý zvuk milujeme už od devadesátých let, Andrew Scheppse, který míchá spoustu světově známé hudby od Adele přes Red Hot Chilli Peppers po Metallicu, Matt Ross-Spanga, jehož analogové mixy nás oslovily u kapely St. Paul & The Broken Bones nebo u písničkáře Jasona Isbella. A také Johna Nettiho, který míchal naše oblíbence Rival Sons. Finálního masteringu se ujal Emerson Mancini. Byla čirá radost se všemi spolupracovat.
https://www.youtube.com/watch?v=qnERwn3bHdw
Ústřední dvojicí kapely jste vy dva. Jak vlastně tvoříte muziku a texty, vzniká první text nebo melodie? Kde nebo jak čerpáte inspiraci?
S: To je různé. Mám porůznu zapsané útržky textů, v telefonu nahráno spoustu melodií a motivů, ale ne vždy z toho něco vznikne. Někdy mám pocit, že začínám úplně od začátku, jako bych ještě nikdy nic nenapsala, jindy – ani nevím jak, je píseň hotová za pár chvil i s textem. Tentokrát ale spoustu věcí vzniklo přímo ve studiu.
R: Když to šlo dobře, dopoledne jsem rozpracovali prvotní nápad a večer jsme měli hotovou celou věc včetně zpěvové liky, Saša pak jen dotáhla text. Prostě jako Beatles, kteří šli ráno do studia a večer už se ta písnička hrála v rádiu. (smích)
Změnilo se pro vás něco, po získání Anděla? Jaké máte plány do budoucna? Budete ‘bourat‘ arény nebo zůstanete věrni klubům?
S: Od února jedeme klubové turné a ta bezprostřední výměna energií, která probíhá mezi lidma na pódiu a v hledišti, je prostě kouzelná.
R: V létě nás čekají festivaly, těšíme se třeba na Metronome Prague, kde zahrajeme na hlavním pódiu ve větší sestavě před hlavní hvězdou festivalu, naším velkým oblíbencem Michaelem Kiwanukou.
Na vás je vidět, že dobrá muzika se dá dělat i na malém městě. Oba jste v Hranicích prožili dětství, pubertu, založili kapelu a nakonec i rodinu. Proč zůstáváte Hranicím tak dlouho věrní?
S: Jsme lokální patrioti a máme to tady rádi. Když se odněkud vracím a v dálce vidím Helfštýn, vím, že jsem doma.
R: Hranice jsou skvělé město v krásném koutě světa, máme tady rodinu, přátele a je fajn se sem vracet domů.
Co děláte, když zrovna nedržíte kytaru v ruce?
S: Brnkám na staré elektrické piano Wurlitzer, hrabu se v hlíně nebo rozšiřuju svou sbírku secesního skla.
R: Já rád jezdím na kole, běhám a miluju procházky po okolí se Sašou a naším synem.
Za rozhovor děkuje Liba Mátlová
